Homo fanoušek

26. 5. 2014

Homo fanoušek (dále jen fanda) je jedním z vědecky neklasifikovaných poddruhů druhu Homo sapiens sapiens, ovšem na první pohled od něj nerozpoznatelným. Jeho přídomek je odvozen od slovesa fandit, tj. s náruživým zájmem stranit určitému sportu, mužstvu apod. A právě v těchto případech, totiž začne-li veřejně dávat najevo tento svůj náruživý zájem, se fanda začíná od ostatních poddruhů viditelně a slyšitelně odlišovat, a to nejen věcmi denní potřeby jako jsou tužky, hrníčky, tašky apod. s logem či barvami oblíbeného mančaftu, ale i výzdobou jako vlaječky, plakáty nebo postavičkami v dresu daného mančaftu visícími zejména v automobilech. Extrémní případ ozdoby je i tetování. Zde se jedná o fandovství na celý život. Pojďme se ale podívat na fandu v den, hodinu dvě před začátkem, během i po utkání.

Nejdříve nás zaujme jeho atypický vzhled. Na první pohled, zdálky, vidíme sportovce připraveného ke sportovnímu výkonu, ale na ten druhý už je jasné, že se jedná o fandu, neboť pod dresem je oblečen do svého civilního oděvu. Mimo tento dres může být ozdoben také šálou, čepicí s kšiltem, kloboukem nebo dokonce parukou, vše pochopitelně v barvách svého oblíbeného mančaftu. Na stadionu ještě může někdy svoje maskování vyšperkovat obří sevřenou rukou se vztyčeným ukazováčkem z molitanu, případně speciální kšiltovkou s tleskajícíma rukama, které se dávají do pohybu zataháním za nenápadný provázek. Někteří fandové používají rovněž líčidla na obličej, kterými si neváhají namalovat roztodivná zdobení, od nenápadného znaku příslušnosti na tváře, až po celoobličejové kreace. Jako mimotělový vizuální doplněk si fanda nosí různé vlajky a prapory, nebo i papírové tabule či transparenty s nápisy nebo s důležitými sděleními. Nutno podotknout, že celkové složení těchto atributů je variabilní, nikoli pevně stanovené.

Nyní je fanda již na tribuně či v hledišti, mává praporem nebo vlajkou, ale především se hodlá projevovat tím, že bude vydávat všelijaké zvuky. Hodlá řvát, hulákat, volat, skandovat a kdo ví, co všecko bude dělat sám se sebou, ale rovněž a zejména hodlá používat různé pomocné prostředky. Pravděpodobně nejoblíbenějším a nejznámějším takovým nepostradatelným pomocníkem, který je schopen vydávat zvuk a hluk a rambajs, je houkačka ve spreji, případně vuvuzela. Ta ovšem není tak pohodlná. Za nimi následují další hudební nástroje, jako jsou ostatní trubky a houkačky menšího charakteru, bubny, bubínky, klapačky a řehtačky. Najde se i opravdový hudební nástroj, a to hlavně trubka či křídlovka, dokonce existují skupinky fandů, kteří dají dohromady malou kapelu a během utkání vyhrávají příhodné rytmy a melodie.

Utkání právě začalo a fanda kromě zvuků umělých vydává i zvuky z vlastního hrdla, neboli křičí (mluvit nestačí, nikdo by ho neslyšel). Co tedy křičí? Zde se zastavíme a o některých fandovských heslech se zmíníme. Asi tím nejznámějším, nejstarším a nejpoužívanějším (i když dnes … ?) je ono tak jednoduché, přesto všeříkající:“Do toho! Do toho!“ Dále je tu povzbuzující:“Hoši, bojujem!“ nebo navádějící:“Seberem!“, případně:“My chceme gól!“. Je-li vyslyšen tento poslední požadavek, fanda oslavuje úspěšného hráče:“Karééél je nejlepší!“ nebo:“Franta není člověk, Franta je bůh!“. V případě, že je onen požadavek splněn několikrát a soupeř je na ručník, křičí fanda na soupeře informativní:“Nemůžou, nemůžou!“. Pak jsou tu pokřiky na třetí stranu utkání, totiž na rozhodčí, kteří pochopitelně pískají ve prospěch soupeře, a jsou to většinou (nebo výhradně?) pokřiky negativní:“Penízéé, penízéé!“, zaslechl jsem i rozkošné:“Rozhodčí je brýle!“, to když neviděl ten jasný a ze všech světových stran viditelný, do očí bijící soupeřův faul na fandova miláčka.

A je tu konec zápasu, konec mače. V tomto případě lze toto období rozdělit do dvou částí, a to za prvé do bezprostředního závěru a za druhé do časového období několika hodin a dnů po tomto utkání či po nějakém turnaji. Hned po ukončení utkání lze buď mlčet, to pokud prohráli fandovi favorité, nebo pokud zvítězili, skandovat:“Hoši, děkujem!“, a v tom nejlepším případě:“Mistři!“. Do druhé části si dovolím zařadit také nikoli pokřik, nýbrž jakousi filozifii fandovských debat. Je-li fandovo mužstvo neúspěšné, hovoří o něm:“Oni prohráli“, zatímco je-li úspěšné, změní, a věřím, že bez zlého úmyslu a zcela spontánně, osobu na:“My jsme vyhráli.“ Do této části, do závěrečné fáze fandění a skandování, patří i v poslední době oblíbené, avšak podle některých nejenom cyniků nešťastné:“Kdo neskáče, není Čech!“

Autor: Josef Sedlák pro Czech Sport Guru

Komentáře

Sportovci

Matěj Kozubek

Plavání

Šlehačky

Malá kopaná

Daniel Honzig

Akrobatické lyžování, moguls

Videa

Letecká show v Peru

Jeden z nejlepších akrobatických letců planety Kirby Chambliss.

Djokovic vs. Sharapova

Rychlost nebo instinkt?

Krabicové šílenství

Hlavně ať jsou prázdné...